Po dnešním čtení a povídání a chechtání mi Mireček řekl: ,,A můžu ti říct ,,aj la vjů”? ” A pak jsme si to řekli v 8 jazycích 🙂 ,,A babi, kolik je na světě republik? A kolik je jazyků? A řekneš mi to ve všech?” ,,Miri, blázníš? Představ si mapu světa. Víš kolik jich tam je?” ,,No, kolik?”
V sobotu nám odešel i druhý pejsek. Ještě jsem se nedokázala vyrovnat s odchodem prvního a teď už jsme doma úplně sami. Mireček: ,,Babi, ty jsi moc smutná. Pomohl by ti obrázek ode mě?” Na obrázku jsou oba pejsci, Míra vystihl i to, že byli malinko menší a větší a řekl mi: ,,Babi, nakreslil jsem duhu a vždycky, když uvidíš na nebi duhu, tak se na ni můžeš podívat. A můžeš na ní vidět Filípka s Eninkou a oni se za vámi po té duze vrátí. “
,,Sbohem…,” řekla liška. ,,Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.” ,,Co je důležité, je očím neviditelné,” opakoval malý princ, aby si to zapamatoval. ,, A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.” ,, A pro ten čas, který jsem své růži věnoval…,” opakoval malý princ, aby si to zapamatoval. ,,Lidé zapomněli na tuto pravdu,” řekla liška. ,, Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…” ,, Jsem zodpovědný za svou růži…,” opakoval malý princ, aby si to zapamatoval. Antoine de Saint-Exupéry – Malý princ.
Na podzimní prázdniny k nám přijel Mireček s kamarádem Honzíkem. Poslední den – v sobotu, s nimi šel Robert dopoledne na hřiště. A toho dne se odehrál zvláštní příběh.
Audioverzi najdete dole pod textem.
Byl krásný slunečný den. Žluté, oranžové, červené a hnědé listí zvolna padalo ze stromů do zlatých závějí, třpytících se pod paprsky podzimního slunce, jež je laskavě hladily a hřály z posledních zbytků energie odcházejícího babího léta.
Ve vzduchu už ale bylo cítit napětí, ptáci zděšeně odlétali a země se otřásla pod těžkými kroky. Zpoza mohutného stromu se vynořilo chladné ještěří oko, doprovázené mohutným funěním z horkých nozder.
K dřevěnému hradišti se blížil zlý a krvelačný drak, lačně nasávající pach lidské kořisti. Jediným máchnutím ostnatého ocasu rozmetal závěje zlatého listí a svým strašlivým řevem zatroubil k útoku. Z krytého dřevěného mostu, spojujícího dvě věže hradiště, ho s hrůzou v očích pozorovali dva chlapci. Dříve, než stačili vymyslet plán obrany, strašlivý drak se k nim několika skoky přiblížil a začal se sápat nahoru. Velké žluté oko se přiblížilo téměř nadosah a smrdutý, horký dech ovanul oba chlapce. Naštěstí byl drak příliš velký a těžký na to, aby vylezl za nimi. Útoky silných drápů ale donutily oba chlapce, aby slezli ze svého úkrytu, a dali se na zběsilý úprk. Obrovský drak ale jednoho z nich několika skoky dostihl a začal ho kousat a sápat. Druhý z hochů naštěstí odněkud vytáhl obrovskou uspávací injekci a bodnul ji drakovi do podpaží, kde mají draci nejslabší kůži. Během několika okamžiků se drak svalil do trávy a spal.
„Rychle pryč, než se vzbudí!“ ječeli kluci a dali se na útěk. Drak se těžce zvedl a začal je opět pronásledovat. Chytil oba dva naráz a pod mohutnými údery jeho drápů přišli chlapci o několik svých životů, načež opět utekli na jednu z věží, odkud je ale nelidská příšera okamžitě vytáhla a začala je strašlivě mučit.
„Dost, už přestaň!“ zajíkali se Mirek s Honzíkem a po tváři jim tekly slzy smíchu. Přestal jsem je lechtat a podíval se na hodinky. „Konec hry, kluci. Musíme jít domů, babička na nás čeká s obědem.“ „Ještě chvíli“, žadonil Mirek. Se slovy, že už nemáme čas, jsem se vydal z dětského hřiště k domovu a oba kluci neochotně kráčeli za mnou. Hru jsme dohráli cestou, kde chlapci dosáhli konečného vítězství a připravili draka o poslední z jeho životů.
Trochu zadýchaný jsem usedl k sobotnímu obědu, načež se Iva zeptala, jak jsme si pohráli. „Skvěle, bylo to hustý, několikrát nás zabil“, ječeli kluci jeden přes druhého. „Co jste to zase hráli?!!“ obrátila na mě Iva přísný pohled učitelky. „To víte, kluci. Babička je holka a jako taková nikdy nemůže pochopit chlapské hry“, řekl jsem se spikleneckým mrknutím. Iva z učitelského pohledu vykouzlila úsměv a s úlevou si uvědomila, že ve světě, kde zuří boj za genderovou vyváženost, je naše rodina stále ostrůvkem normálnosti, kde kluci i holky mají své hry a své odlišné zájmy.
V roli draka účinkoval autor tohoto příspěvku – Robert.
Pustila jsem se do úklidu knihovny, některé knihy pošlu do světa. Několik pokladů jsme s Mírou přečetli za pár dnů. Jazyk nadčasových příběhů v těchto knížkách je srozumitelný i dnešnímu dítěti. Nutno přiznat, že některým výrazům pana Nepila jsme tedy nerozuměli ani jeden, ale to nevadí, význam se dal dohledat a cesta za novým poznáním světa se otevřela.
Makového mužíčka jsem dočítala o podzimních prázdninách. Kluky velmi zaujala ilustrace nahatého makového miminka.
Honzík: ,,Kámo, ty jsi někdy viděl nahatýho bráchu?” Míra: ,,Jasně, vždycky, když ho maminka přebaluje.” Honzík: ,,Cožé? Takže moje máma viděla moje mezi? Nééé…”
Mireček měl tulivou a při tom tulení povídá: ,,Ty seš moje nejmilejší babička na světě.” Odpovím, trochu škádlivě: ,,Ty seš moje nejmilejší vnouče na světě.” Zarazí se, zvedne se a vážně odpoví: ,,A co Honzík? A co Toníček?” ,,Viď, to je ale divný, že. Jak se s tím vyrovnáš?” ,,Já se s tím vyrovnám dobře, ale ty už tohle nikdy neříkej.” A zase se přitulí.
Honzík s Mirečkem sedí u stolu a jedí rajskou polévku, ve které plavou těstovinová písmenka. Honzík: ,,Já jsem viděl jeden film, Ženy v běhu, a tam poskládali z těch písmenek slovo.”
Mireček: ,, A jaký slovo?” ,,Hovno.” ,,Ty se koukáš na sprostý filmy? To jsem nečekal.”