Ze života Šťastné planety
Byl jsem za Jiráskem
Jsme na prázdninách v Broumově. Čteme opět Macha a Šebestovou a Míra se dozví, že Jirásek bydlel v Hronově, což je z Broumova kousek a nutně se potřebuje do Jiráskova domečku podívat. Rodný dům jsme prošli dvakrát, prošmejdili jsme muzeum a zašli i na hřbitov k hrobu Jiráska.
Když jsme se večer vrátili domů, Míra vyběhl na zahradu a povídá sousedovi Martinovi: ,,Čau, sousede.” Martin: ,,Čau, Míro, tebe jsem tu celý den neviděl, kdes byl? Na koupališti?” ,,Ne, byl jsem se kouknout za Jiráskem.”
V parku je Jiráskova socha. Míra si v knihobudce, která je tady opravdu nádherná, vybral knížku a koupenou plácačku na mouchy využil jako hůlku. Při focení zaujal ,,postoj ala Jirásek”. ,,Miri, ty budeš jednou spisovatelem.” ,,Ne, já na takový věci nemám čas, já budu zachránce a zachráním svět.” Přesto by tu nějaké literární pokusy už byly 🙂
Ježíšek
,,Babi, na něco se tě zeptám o Ježíškovi, ale řekneš mi pravdu. Opravdickou. Ne to, co se říká dětem, slibuješ?” Vážné dětské oči a nesmlouvavý výraz mi daly najevo, že není vyhnutí. ,,No, dobře, když to budu vědět.” Trošku jsem kličkovala.
,,Babi, já mám podezření, že Ježíšek dárky kupuje, že je nevyčaruje, je to pravda?”
Dost se mi ulevilo.
Otázku zřejmě položil pod vlivem našich společných knižních chvilek.
Na úžasnou knihu pana Kratochvíla jsem nezanevřela. Určitě ji přečteme ještě jednou o Vánocích.
Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my
Miloš Kratochvíl je autorem této krásné knížky s vánoční (i adventní tematikou). Četli jsme ji v červenci a vůbec nám to nevadilo 🙂 Text vyvolal velmi, velmi důležitou a vážnou otázku, při které jsem se vnitřně orosila :-). Knížku doporučuji: laskavý text, vtip, dětské vidění světa, milé ilustrace.
,,Vyběhl jsem před dům a začal jsem chytat vločky na jazyk. První vločky jsou nejlepší. Jsou strašně dobé. I když nemají žádnou chuť. To mi na nich právě chutná!”
,,Asi jste se řádně postili, když vidíte zlaté prase, co?” zářil pan Vrána. A do toho se zase zapletla modlitba paní Vránové: ,,Bože, Bože! On natřel našeho Gustíka zlatou barvou na jmelí! Co si o něm ta němá tvář pomyslí?!”
To dáme, dědo!
Jedna z našich nejoblíbenějších knížek od Miroslava Adamce.
Malý kluk zažívá příběhy se svým vydařeným dědou, který myslí jen na to, aby se kluk mohl zdárně rozvíjet.
Zasmějete se, pobavíte a vrátíte se do dětských let. Knížka obsahuje v závěru tři důležité vzkazy od autora – viz obrázek v galerii.
Sprosté slovíčko
Je červenec, prázdniny. Už několikátý den venku leje jako z konve. V otevřených dveřích na terasu stojí Robert, vedle něj Míra a pozorují déšť.
Robert: ,,Močí a močí.”
Míra: ,,Robi, to další slovíčko, prosím, vůbec neříkej.”
Rozesměju se.
Míra: ,,Nešlo by to aspoň jeden den bez těch sprostých slovíček?”