Každé pondělí doprovázím Mirečka na kroužek minecraftu. Čekám na něj, a tudíž slyším, jak a o čem čem se děti baví. Popravdě, moc jim nerozumím. Mluví totiž pro mě naprosto nesrozumitelným jazykem. Jejich nadšení je ale zcela patrné, No a tak si jednou odpoledne jdeme po lanškrounském náměstí. ,,Babi, jak se tohle náměstí jmenuje?” ,,Aloise Jiráska.” ,,Jó, to je ten, jak se mu Šemík spavnul do Vltavy?”
Rok: 2022
Loučení
Dnes jsem odevzdala klíče od pražského bytu a uzavřela jsem jednu z krásných etap svého života. Mé Pražské období skončilo. Praha mi otevřela nové obzory, naučila mě mnohému, byla, je a bude krásná. Vzpomněla jsem si na některé silné ,,bytové” 🙂 zážitky.
Kolem půl jedné v noci mě vzbudil divný zvuk. Zjistila jsem, že v kuchyni kape z lustru voda. Míra chtěl rozsvítit, abychom na to dobře viděli :-D. Robert zazvonil na sousedy a dozvěděli jsme se, že jim prasklo akvárko. A jak ta voda kapala kolem světel, Míra je začal počítat a povídá: ,,Tak dvě jsou ještě volný, tam to ještě nekape. Počkáme?”
Onemocněl nám pejsek, často se počurával. Tak jsme koberce překryli linem. Jenže lino se protrhlo a Robert trhlinu přelepil páskou – vyšla z toho žirafa a Míra ji pomaloval fixou, aby měla na sobě i fleky 🙂
Vypínače byly hodně vysoko. Jak to zařídit, abych nemusela pořád Mírovi rozsvěcet v koupelně a na záchodě? Koupili jsme v Ikee vypínače na magnet. A s tím jsme si tedy užili radosti 🙂
Je první jarní koronaobdobí. Jdeme s pejsky na procházku. Robert zavře dveře od bytu – a nemáme klíče, nemáme mobily. Soused nám půjčí mobil – voláme Markétě (jediné číslo, na které si vzpomenu) – je v Brně. Ano, má klíče od našeho bytu. Sedá do auta a jede do Prahy. A my se procházíme dvě hodiny kolem hřbitova 🙂 Zajít do restaurace? Nelze. Vše je zavřeno. Hurá, máme klíče od našeho auta, sice nemáme doklady, ale jedeme do Břežan – do lesa. Je celkem příjemně.
Nesnáším výšky, na rozhlednu mě nikdo nedostane 🙂 Bydlení v 7. patře byla pro mě výzva. Zvykla jsem si a tenhle pohled “na světýlka”, jak říkal Mireček, nám bude chybět.
Andulka v šuplíku
Byla jsem u rodičů, mamka otevřela šuplík s hračkami pro pravnoučata. A ejhle, vykoukly na mě křížovky a vějíř se zvířátky. Mrkla jsem na web malého prince a koukám, že už jsou to dva roky, co jsme je s Mírou začali luštit.
Tak teď čekají na Toníčka. Už se těším. Toník určitě taky, jen o tom zatím neví :-D.
Raději se nepřibližuj
Nádherný sobotní den. Lanškrounská kopa. A jdeme společně do Pohádkového lesa. ,,Míro, koukej, vlk a Karkulka. Chceš se s nimi vyfotit? Bojíš se?” ,,A čeho babi?” Robert ke mně: ,,No ty se k němu moc nepřibližuj.” Já: ,,Proč?” Míra: ,,Babi, tys zapomněla, koho vlk sežral?” Vlk: ,,Žeru babičky.”
Cestou do Pohádkového lesa Míra hrál Bingo na výlety. Příště si ho necháme na cestu zpět. Motivace dojít do cíle klesala a klesala. A ,,Už tam budem?” Po sto padesáté…
Máš problém
Já (významně),,Míro.” Míra: ,,Ano, babi?” Já: ,,Máš problém.” Míra: ,,Fakt? A jakej, že o ničem nevím.” Já: ,,Začínám se přerážet o tvoje roztahané hračky.” Míra: ,,Babi, poslouchej se, co říkáš. Já nemám problém, to je tvůj problém.” Já: ,,Dobře, tak to ukliď, ať se můj problém nestane tvým problémem.” Míra: ,,Babi, klid. To se uklidí, dej mi čas.”
Jak Míra spadl z gauče
Pouštíme si audioknihu Slyšíš, jak mluví stromy? Obsahem i kvalitou přednesu je skvělá. V druhé kapitole se říká, že malé stromy chodí do školy asi tak 200 až 300 let. Mírova spontánní reakce byla víc než výmluvná. Málem spadl z gauče v totálním šoku. A to má za sebou teprve druhou třídu. Vzpomněla jsem si na příspěvek Jany Nováčkové.
