,,Babi, tohle jsem našel. To je vzácnost.” ,,A k čemu to je?” ,,To zatím nevím.” ,,Bylo by nejlepší, kdybys to rovnou vyhodil.” ,,Babi? To je teda dobrý, hlavně, že jsi mi říkala, že bys mi to nikdy neřekla, kdybych byl jako Pipi.” ,, A v čem jako Pipi?” ,,Tak si to tady přečti. Pipi je píditel a já taky.”
Našla jsem pod polštářem – z mého pohledu – brakovou literaturu. Naštěstí na nočním stolku ležely – z mého pohledu – skvosty české literatury a encyklopedie.
Knížka Drak z konce, stejně jako ostatní knihy z této řady, mají typ písma, který je pro našeho čtenáře obtížný. Tudíž: ,,Babi, dnes večer bych chtěl číst od tebe Draka z konce, ” se nesetkalo s mým nadšením. Ale co už. Přece tu jde o to, aby se junior naučil brát knihy jako přirozenou součást svého života.
Příběh této knihy je velmi silný. Někdo, kdo se tváří jako váš přítel a postupně manipulativními technikami (tak umně skrytými) získává vaši důvěru s jasným cílem: obohatit se na váš úkor, třeba vás i zničit, což se naštěstí nepodaří, protože v poslední chvíli se objeví skuteční přátelé a vyjde na povrch pravá podstata přátelství.
Ale to autorovi nestačí. Posouvá děj ještě dál a konfrontuje hlavního hrdinu (draka) novým setkáním s ,,přítelem,,. Ten se přijde omluvit, přičemž autor jemně naznačí další chystaný podraz.
A teď nastala debata mezi mnou a naším malým čtenářem. A byla dlouhá a vášnivá. A já jsem vnitřně přehodnotila svůj postoj k ,,brakové literatuře”.
Kniha za vysvědčení – taková je už u nás tradice. Začalo to v první třídě. Pokračovalo ve druhé. A letos?
Pralo se to ve mně. Na pultě knihkupectví ležela kniha Muž, který sázel stromy, nádherně ilustrovaná. Měla bych ji koupit a darovat za vysvědčení. Místo toho jsem z prodejny odnesla Minecraft. Hon za pokladem. V mých očích škvár nehodný k trávení času nad něčím tak posvátným, čím může kniha být. To je patos 😀
Tak jinak – ať si to kluk užije 😀
Míra si u oběda vytvořil oblíbeného hrdinu z milované knížky. Nápověda zde >>
Za vysvědčení knihu – to říkal už kluk s plakátu.
Loni to bylo pokračování Medvídka Wrr. Letos jsem připravila Dobrodružství Pepíka Střechy, protože pan Čech je přece nejúžasnější spisovatel.
Knížky pro Míru i pro Honzíka mám doma už asi měsíc. Zapomněla jsem je schovat. Nechápu, jak má Míra radary nastavené, ale jakmile přijel v červnu k nám, hned je našel a povídá: ,,Ahá, tak jestli tohle mělo být jako překvapení, tak smolík, už není.” A hodně se smál. A je to 🙂
Celodenní výlet na veletrh Svět knihy se vydařil. I přes velké vedro, které ve stanech s knihami přecházelo v dusno, jsme si společný den v knižním světě užili. Řekli jsme si, že se jdeme JENOM PODÍVAT, že se budeme JENOM INSPIROVAT, a že NIC NEBUDEME UŽ KUPOVAT, protože naše knihovna už zase praská ve švech. A jak to dopadlo?
Na setkání se spisovatelkami a ilustrátorkou se Míra účastnil soutěže o knihu, ale nevyhrál. Pak se ale zapojil do besedy a za svůj zvídavý dotaz a za způsob, jakým ho položil (no prostě poprosil a poděkoval), dostal knížku Paříž s vůní zločinu jako dárek. Na této knížce nás zaujalo, že si čtenář může vybrat, kudy se bude děj ubírat.
V čtenářském koutku jsme objevili další poklad Slyšíš mě?
V laskavém textu k dětem promlouvá příroda a říká, kdy a jak ji děti mohou slyšet a vnímat? Celá knížka končí otázkou: Víš, kdo jsem?
Zjistila jsem, že existuje aplikace Rostík. Tu musíme prozkoumat.
Potkali jsme Večerníčka a kamenožrouta.
Poslechli jsme si moudré povídání pana Jiřího Žáčka, popovídala jsem si s Michalem Čunderlem, jehož knížku Bubela naprosto miluji a Vosa Marcelka je u nás jako doma. A teď do naší knihovničky přibyla další jeho kniha Honza a Beránek.
Tak zase za rok.