Loučení

Dnes jsem odevzdala klíče od pražského bytu a uzavřela jsem jednu z krásných etap svého života. Mé Pražské období skončilo. Praha mi otevřela nové obzory, naučila mě mnohému, byla, je a bude krásná. Vzpomněla jsem si na některé silné ,,bytové” 🙂 zážitky.

Kolem půl jedné v noci mě vzbudil divný zvuk. Zjistila jsem, že v kuchyni kape z lustru voda. Míra chtěl rozsvítit, abychom na to dobře viděli :-D. Robert zazvonil na sousedy a dozvěděli jsme se, že jim prasklo akvárko. A jak ta voda kapala kolem světel, Míra je začal počítat a povídá: ,,Tak dvě jsou ještě volný, tam to ještě nekape. Počkáme?”

Onemocněl nám pejsek, často se počurával. Tak jsme koberce překryli linem. Jenže lino se protrhlo a Robert trhlinu přelepil páskou – vyšla z toho žirafa a Míra ji pomaloval fixou, aby měla na sobě i fleky 🙂

Vypínače byly hodně vysoko. Jak to zařídit, abych nemusela pořád Mírovi rozsvěcet v koupelně a na záchodě? Koupili jsme v Ikee vypínače na magnet. A s tím jsme si tedy užili radosti 🙂

Je první jarní koronaobdobí. Jdeme s pejsky na procházku. Robert zavře dveře od bytu – a nemáme klíče, nemáme mobily.  Soused nám půjčí mobil – voláme Markétě (jediné číslo, na které si vzpomenu) –  je v Brně. Ano, má klíče od našeho bytu. Sedá do auta a jede do Prahy. A my se procházíme  dvě hodiny kolem hřbitova 🙂 Zajít do restaurace? Nelze.  Vše je zavřeno. Hurá, máme klíče od našeho auta, sice nemáme doklady, ale jedeme do Břežan – do lesa. Je celkem příjemně. 

Nesnáším výšky, na rozhlednu mě nikdo nedostane 🙂  Bydlení v 7. patře byla pro mě výzva. Zvykla jsem si a tenhle pohled “na světýlka”, jak říkal Mireček, nám bude chybět.

Andulka v šuplíku

Byla jsem u rodičů, mamka otevřela šuplík s hračkami pro pravnoučata. A ejhle, vykoukly na mě křížovky a vějíř se zvířátky. Mrkla jsem na web malého prince a koukám, že už jsou to dva roky, co jsme je s Mírou začali luštit.

Tak teď čekají na Toníčka. Už se těším. Toník určitě taky, jen o tom zatím neví :-D.

Kdo si chce zaluštit?   ZDE >> ZDE >>

Bolavý zub a Pavouček Čenda

Včera se Míra po týdenních bolestech dočkal vytržení zubu. Když odjížděl na pohotovost, řekla jsem mu, že na něj bude čekat překvapení. Za statečnost. Měla jsem doma pro něj schované knížky o Pavoučku Čendovi. První díl jsme četli už několikrát. 

,,Babi, existuje i čtvrtý díl?” ,,Ne.” ,,Tak panu Čechovi napiš, aby ho napsal.” ,,A proč?” ,,Aby mi ty knížky vyšly do čtverce.”

Trochu jsem měla obavy, zda je kniha odměnou za statečnost.

,,Miri, nevím, jestli nejsi zklamaný, že jsou to knížky.” ,,Ne, babi, Pavel Čech je přece hodně dobrý spisovatel, akorát nevím, jestli jsem byl tak statečný, abych dostal tři díly. Já jsem dost křičel.”

,,Babi, ani si neber brýle, dnes budu číst já, potřebuji trénovat. Nechci na vysvědčení dvojku.”

Společně jsme před časem přečetli Velké dobrodružství Pepíka Střechy.  

Knížku jsem měla půjčenou od kolegyně. Je nádherná. Dobrodružná, lidská, krásné ilustrace. Míra si ji zamiloval. A po jejím přečtení prohlásil, že až vyroste, bude spisovatel (což mě překvapilo, protože dosud to odmítal), ale taky bude autor. Ještě úplně nevím, jak to myslí 🙂 

Dovětek psaný po několika dnech: Knížky vyjdou do čtverce 🙂 4. díl už je doma. 

Tentokrát o babičce

Karty Lucie Ernestové nám přichází do rukou ve chvílích, kdy je potřebujeme. Kdy hledáme odpovědi na naše otázky. Dnes byl právě ten den. Budu opouštět školu, ve které jsem šťastná. Práci, kam chodím ráda. Budeme se brzy loučit s Prahou, kterou jsme si zamilovali. A já si pořád kladu různé otázky, proč se mi to děje. Vnitřně to vím, jen pořád se sebou nějak bojuji. Dnes jsem dostala dvě karty, které mi pomohly, abych se v sobě lépe zorientovala.