Příběh krátký rozsahem – ne však obsahem.
Žila, byla jedna stará babička (to jsi ty babi) a ta chodila do studny pro vodu. Jednou slyší malé dítě. Koukne do studny a tam plave v kolíbce miminko. A to je Toníček. Babička ho vytáhne a zachrání. A čas běží a běží. A jednou přijde ke studni starý pán, podívá se do dolů do vody a uvidí tam obraz babičky. A povídá: Babi, to je škoda, že už nejsi se mnou. A ta babička odpoví: Ale jsem pořád s tebou. Jsem ve tvém srdci.
Skvělá kniha. Fakt že jo. Že já jsem do toho knihkupectví s Mírou šla. Padnul na ten pokus celý kukuřičný škrob a potravinářské barvivo. Jak to vypadalo v kuchyni a jak vypadal Míra, to ani nemusím popisovat.
Na další kouzelný lektvar potřebuje lepidlo a oční čočky.
Když už byla barva i na novém ubruse, začala jsem hudrovat. ,,Babi, prosím tě, ty snad nerozumíš dětské hře.”
Když jsme se vrátili od vnoučat, šla jsem hledat dárek, který jsem měla pro Roberta připravený a nemohla jsem si vzpomenout, kam jsem ho schovala. Na skříňce v ložnici ležel zapomenutý papír z Mirečkovy tvorby a na něm vzkaz: Dárek je v mrazáku. A co myslíte? Nebyl tam 😀
,,Babi, jak tak koukám, tak toho panduláka dělal Filip podle tebe.”
Vyžádala jsem si od Míry odůvodnění: ,,Nosíš černý kabát, červené rukavice a červenou šálu.”
Tož tak.
Toníček miluje vypínače, ovladače, cvakátka všeho druhu. A tak se náš obývák před Vánoci proměnil v dílnu a děda vyrobil multiblikátor.
Počítám, že tato noční verze zaujme Míru – diskoškový mód multiblikátoru.
Toníček měl obrovskou radost a má pořád.
