Koupili jsme si v obchodě makrelu. Míra ji miluje. Máme s ní dva silné zážitky. První – oba jsme celou noc zvraceli. Druhou – maso nám v nestřeženém okamžiku sežral pes (nezvracel). Ještěže bylo přebrané bez kostí.
Míra začal studovat páteř a začal přemýšlet, co by se stalo, kdyby… No a výsledek – páteř jsme dali do sklenice na pozorování.
Sklenici si k obrovské radosti rodičů dovezl domů. Páteř se po čase rozpadla, byla obalená plísní (asi) a zřejmě moc nevoněla 🙂
Ježíšek přinesl tři skvělé dárky. Kuchyňskou minutku, váhu a metr. A Míra si zavedl bloček, měřil, vážil, zapisoval, porovnával hmotnost věcí, které viděl kolem sebe. „Ty, jo, já jen zírám.“ To jsem slyšela nejčastěji. A v šesti letech začal chápat jednotky a převody. Moc ho to bavilo, tak se přirozenou cestou učil.
Minutku používáme i na měření času, když musíme něco stihnout. Umí si to lépe představit, do kdy musí být to či ono hotové. Minutkou měříme čas, který má vyměřený na hraní počítačových her.
Stává se, že se ohradí: „Babi, dnes mi to hlídej radši ty, neber si minutku.“ „Proč?“ „Protože se mi zdá, že když hlídáš ty, tak je ten čas takový delší.“ Já totiž občas zapomenu a Míra hraje třeba o 10 minut víc, než jsme se domluvili.
A na jaké využití minutky ještě přišel, ukazuje náš rozhovor:
„Mirečku, já si teď v klidu vypiju kafíčko. Ty budeš chvíli potichu. Souhlas?“ „Jo, babi, klidně. Já ti natočím minutku, sednu si ti na klín a budu ti to hlídat, jak rychle pocucáváš.“