Kniha za vysvědčení – taková je už u nás tradice. Začalo to v první třídě. Pokračovalo ve druhé. A letos?
Pralo se to ve mně. Na pultě knihkupectví ležela kniha Muž, který sázel stromy, nádherně ilustrovaná. Měla bych ji koupit a darovat za vysvědčení. Místo toho jsem z prodejny odnesla Minecraft. Hon za pokladem. V mých očích škvár nehodný k trávení času nad něčím tak posvátným, čím může kniha být. To je patos 😀
Tak jinak – ať si to kluk užije 😀
Dinosauři provází naše společné aktivity už několik let. Téma je stále aktuální, obměňují se jeho formy, prohlubují se naše znalosti, rozšiřujeme si obzory.
Z beletristických titulů jednoznačně vede Jak Saro vyprávěl příběh. V knížce i na DVD jsou krásná slova. Zkuste si tipnout, co by mohly být stromohvězdy, co je to zářivý kotouč, kdo je to dlouhokrk? Jaké to asi bude v Záhadných dálkách?
Díky grafice, ilustracím a dětskému jazyku si vnouček zamiloval encyklopedii Dinosauři. Díky této knize vznikla u nás doma následující hra, kterou hrál manžel s vnukem.
Náhodně otevřeli stránku a nastudovali si konkrétního dinosaura, dozvěděli se, čím útočil, čím se živil, jak byl velký … A pak se honili, bojovali, útočili, nebo i sežrali. Když se například jeden z nich přiblížil zhruba na metr, byl raněn, protože ten dinosaurus měl přece metr dlouhý roh!
Dozvěděli jsme se, že triceratops dokázal velmi rychle zaútočit a prý pouhý pohled na takový útok dokázal zastrašit i samotného tyranosaura. Čehož využil můj manžel a při dlouhém jarním koronaobdobí, kdy jsme byli sami v bytě na pražském sídlišti již několik týdnů, navrhnul hru. Řekl mi, ať jsem triceratops, podívám se na něj, on se lekne, uteče a do večera ho neuvidím.
Míra čte Jak Saro vyprávěl příběh. V textu je velké moudro: ,,Co je to vypravěč? zeptala se Sára. ,,Vypravěč putuje krajinou a vypráví dávné příběhy všem Dlouhokrkům,” řekl Saro. ,,Je to velmi důležitá práce, protože tak učí mláďata o jejich minulosti.”
Hra na archeology byla v duši našeho malého vědce probuzena v dinoparku.
V pískovišti tam mají kostru dinosaura, smetáček, lopatičku a dítě hrabe, zametá, objevuje…
Vnouček si nakreslil dinosaura, vyznačil v něm kostru. Na další papír nakreslil samostatné kosti, které pak vystříhal a poschovával je po bytě. No a já pak chodím, hledám, nacházím, jásám a objevené kosti společně sestavujeme.
A najednou máme před sebou nový druh. Dosud neobjevený a ten je nutno systematicky popsat. Takže přichází na řadu jednotky délky, hmotnost, řešíme stáří dinosaura a už jsme u číslovek do milionu.
A moje mozkové závity pracují na plné obrátky, aby stíhaly vymýšlet odpovědi na smršť otázek, protože matematika nebyla nikdy mojí silnou stránkou.
Nový druh dinosaura
Ještě musíme najít lebku
Umělé a prý stejně smrdí 🙂
Kdo tu pusu otevře víc?
Virtuální přenos mezi dinosaury
