Pusinky

Každý večer si čteme pohádku. Chvalořečím mobilu, že existuje. Dělí nás přes 200 km, přesto se můžeme pravidelně večer slyšet, povídat si a číst si. Po každém čtení si posíláme pusinky. Je to docela dlouhý proces a parádní večerní rituál. Nejdřív musíme pusinku popsat, jaká je, na čem jede, kolik jich je a pak říct MLÁÁÁÁSK . To je něco, jako start, kterým pusinku posíláme do světa. K posílání těchto krásně barevných a rozpustilých pusinek inspirovala Mirečka jeho maminka, která mu poslala veselou pusinku, když byl u nás, jak on říká, na prázdninách. Tak se mu to zalíbilo, že už několik let vymýšlíme nové a nové pusinky.

Jaké mohou být pusinky?

Jede na šnečkovi, takže bude děsně pomalá.

Dnes poletí tryskáčem, buď babi připravená, ať ji chytíš?

A jaké má kalhotky? Červené s bílými puntíky. Ale babi, tahle je celá zelená, ta, co přiletěla. Tak to se asi cestou umazala.

Dnes posílám milion šest set padesát osm pusinek. Dej pozor, ať se k vám vejdou. Když tak si je dej i do obyváku.

Babi, ona je ta pusinka za oknem a nemůže se dostat dovnitř, otevři jí okno, ať jí není zima.

Dnes je to pusinka lechtací. Tak já si ji dám pod polštář, aby na mě nemohla.

Příklad rozhovoru:

„Mirečku, dnes nejsme v Praze, jsme v Broumově, tak za tebou letí pusinka Broumovačka. Má odřené kolínko, spadla ve skalách.“ V telefonu bylo dlouho ticho. Ptám se: „ Jsi tam?“ „ Ano, čekám na tu pusinku. Jó, už je tady, představ si, ona to popletla a šla nejdřív z Broumova do Prahy, pak šla do Krasíkova, no tak to je jasný, to měla dlouhou cestu. Kolik vlastně ušla kilometrů“ „ Teda, to teď nevím.“ „ Tak se koukni na internet, ale hned, ne až zítra, já to nutně potřebuju vědět.“

A další komunikace:

Já: Mirečku posílám ti pusinku, dnes jede na čtyřkolce.

Mireček: Babi, to bude pomalá.

Já: Ale dojede.

Mireček: Dobře

Já: Tak co, už je u tebe?

Mireček: Ne, on jí došel benzín a není ještě na benzince. Zkus to vyřešit.

Já: Tak zavoláme Filipovi. Haló, Filipe, potřebujeme pomoct. Došel benzín. Dobře, pomůžu.

Miri, už jede.

Mireček: Babi, má prý poruchu. Zkus to vyřešit.

Já: Haló, je to, prosím, asistenční služba? Potřebujeme pomoct. Pusinka má porouchanou čtyřkolku. Už jedeme. Aha prasklo kolo. To vyřešíme. Miri, už jede.

Mireček: Babi, stojí v koloně. Havárka. Zavolej policii.

Já: Miri, policie je na místě, Pusinka bude čekat.

Mireček: Zkus to vyřešit.

Já: Haló, Roberte, potřebujeme mapy. Jasně, máš, Pusinko, mobil a internet? Tak si nainstaluj aplikaci i s objížďkami. Miri, už jede.

Mireček: Babi, on jí ten mobil spadl do vody.

Já: No tak to už jí nepomůžu. Nevím, kde je.

Mireček: Pošli Filípka (pejsek), on ji najde.

Já: Filipku, zaveď Pusinku za Mirečkem.

Mireček: Babi, už je tady.

Uteč, nebo...

Dinosauři provází naše společné aktivity už několik let. Téma je stále aktuální, obměňují se jeho formy, prohlubují se naše znalosti, rozšiřujeme si obzory.

Z beletristických titulů jednoznačně vede Jak Saro vyprávěl příběh. V knížce i na DVD jsou krásná slova. Zkuste si tipnout, co by mohly být stromohvězdy, co je to zářivý kotouč, kdo je to dlouhokrk? Jaké to asi bude v Záhadných dálkách?

Díky grafice, ilustracím a dětskému jazyku si vnouček zamiloval encyklopedii Dinosauři Díky této knize vznikla u nás doma následující hra, kterou hrál manžel s vnukem.

Náhodně otevřeli stránku a nastudovali si konkrétního dinosaura, dozvěděli se, čím útočil, čím se  živil, jak byl velký … A pak se honili, bojovali, útočili, nebo i sežrali. Když se například jeden z nich přiblížil zhruba na metr, byl raněn, protože ten dinosaurus měl přece metr dlouhý roh!

Dozvěděli jsme se, že triceratops dokázal velmi rychle zaútočit a prý pouhý pohled na takový útok dokázal zastrašit i samotného tyranosaura. Čehož využil můj manžel a při dlouhém jarním koronaobdobí, kdy jsme byli sami v bytě na pražském sídlišti již několik týdnů, navrhnul hru. Řekl mi, ať jsem triceratops, podívám se na něj, on se lekne, uteče a do večera ho neuvidím.

Míra čte Jak Saro vyprávěl příběh. V textu je velké moudro: ,,Co je to vypravěč? zeptala se Sára. ,,Vypravěč putuje krajinou a vypráví dávné příběhy všem Dlouhokrkům,” řekl Saro. ,,Je to velmi důležitá práce, protože tak učí mláďata o jejich minulosti.”

Archeolog

Hra na archeology byla v duši našeho malého vědce probuzena v dinoparku.

V pískovišti tam mají  kostru dinosaura, smetáček, lopatičku a dítě hrabe, zametá, objevuje…

Vnouček si nakreslil dinosaura, vyznačil v něm kostru. Na další papír nakreslil samostatné kosti, které pak vystříhal a poschovával je po bytě. No a já pak chodím, hledám, nacházím, jásám a objevené kosti společně sestavujeme.

A najednou máme před sebou nový druh. Dosud neobjevený a ten je nutno systematicky popsat. Takže přichází na řadu jednotky délky, hmotnost, řešíme stáří dinosaura a už jsme u číslovek do milionu.

A moje mozkové závity pracují na plné obrátky, aby stíhaly vymýšlet odpovědi na smršť otázek, protože matematika nebyla nikdy mojí silnou stránkou.

Nový druh dinosaura

Ještě musíme najít lebku

Umělé a prý stejně smrdí  🙂

Kdo tu pusu otevře víc?

Virtuální přenos mezi dinosaury