Rubrika: Vyšehrad
Karel Čapek
Vyšehrad Míru láká a přitahuje pořád, už jsme se tam vraceli vícekrát. Pochopitelně, že jsem nemohla vynechat hřbitov a kostel. Na hřbitově jsem mířila k hrobu Karla Čapka, protože zná Dášenku a Josefa Čapka, protože Pejska a kočičku už viděl i v divadle.
Neřekla jsem mu, že tam tyto hroby budou, a když jsme došli k místu, kde odpočívá Karel Čapek, přeslabikoval si jeho jméno na náhrobku, v úžasu vykulil oči a povídá: „On fakt existoval?“ „No, jasně. A představ si, že byl spisovatel, kreslil, fotografoval a taky byl zahradníkem.“ „ A jak tohle prosím tě všechno stíhal? Psát Dášenku a ještě makat na zahradě? To fakt nechápu! Já bych mu tady chtěl něco dát.“ Přinesl uschlý list stromu a položil ho na hrob, prý na památku, že když byl ten zahradník, tak by se mu lístek líbil a snažil se místo trochu uklidit, aby to tam měl pan Čapek hezký. „Babi, to on je teď šťastnej, že? Když mu to tady někdo cizí, kdo ani není z rodiny, udělal pěkný, viď?“

Šemíkovy stopy
Našla jsem knížku, kterou jsem kdysi četla svým dětem Mach a Šebestová v historii. A Míra objevil pověst o Šemíkovi. A už se jeho zvídavost a fantazie rozjely na plné obrátky.
Museli jsme na Vyšehrad hledat stopy Šemíka. Co když tam vážně nějaké budou? Našli jsme kousek uschlé trávy na cestě a prý to je zbytek sena, které nestihl sežrat! Viděl skálu, viděl místo, odkud Šemík skákal, prohlédl si Vltavu. Ohodnotil to slovy, že teda musel být ten koník odvážný a zeptal se: „A mají tady na tom Vyšehradě taky něco normálního pro děti?“ „Co by to jako mělo být?“ „Hřiště třeba.“ A šli jsme na hřiště.
Vyšehrad a pověst však v hlavičce vrtaly dál. Takže následoval výlet lodí až pod Vyšehrad, abychom viděli ten kopec také zespodu – panečku, teď to teprve bylo vysoko!
Plujeme k Vyšehradu a sledujeme na mapě, kde právě jsme. Železniční most Míru nejvíc zajímá.

Teda ta skála je vysoká!


Vypluli jsme ze zdymadla. To byl zážitek! Až sem sahala voda!
Kostel na Vyšehradě
Stojíme před chrámem sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Míra lítá, přeskakuje cosi na zemi. Upozorním ho, ať se podívá nahoru. „ Ty jo, to je vysoký! A babi? To je kostel?“ „Ano.“ „A tam se chodí modlit?“ „Ano.“ „Tak pojď, to musím dovnitř!“
A tak jdeme. Je první jarní koronaobdobí a lavice v kostele jsou omotané červenou páskou. „Babi, kde se tady modlí?“ Do lavic nemůžeme, tak říkám: „No nevím, co ty myslíš?“ Rozhlédne se, dojde před oltář (intuice – nikdo ho k tomu nikdy nevedl, nikdo s ním do kostela nechodil), klekne si, sepne ruce a začne si něco polohlasem drmolit (Kde tohle viděl?)
Když se postaví, zeptá se: „Může se říkat někomu, co jsem se modlil?“ „To záleží na tobě, jestli chceš.“ Chvíli přemýšlí, pak přijde a říká: „ Já ti to chci říct. Já jsem se modlil, aby obživnul náš pejsek a mohl tady být zase s námi.“
Vyhrkly mi slzy. „ A Miri, proč jsi klečel?“ „ Laura říkala (kamarádka), že když si klekneš, že to Bůh dřív vyřídí, ale já si myslím, že to není pravda. Už jsem to párkrát zkoušel a nevyšlo to.“
Při odchodu z kostela mě zarazí, že ještě musí zapálit jednu svíčku (za pejska už jsme zapálili). Dám mu peníze a on utíká zpět. Chce ji zapálit sám, tak jen pozoruji jeho konání.
„Můžu vědět, pro koho jsi svíčku zapálil?“ Trochu se ošívá a pak řekne: „Dám ti to jako hádanku. Mám to moc rád, má to čtyři komíny a je to už hodně dlouho pod vodou.“
Tak i Titanic měl v chrámu zapálenou svíčku.

Často si spolu s Filípkem lebedili.
Míra do softwaru SmartNotebook vložil obrázky, nastavil si k nim animaci a namluvil je komentáři.
