Rubrika: Vyšehrad

in

Vyšehrad, opět Vyšehrad

Opět jsme navštívili Vyšehrad, místo, které  Míru pokaždé přitahuje. Tentokrát si ho užil s Honzíkem. Tady na tom místě jsem s Honzíkem vedla debatu o jeho dětství a Míra povídá: ,,A nechcete se raději už dívat na tu nádhernou Vltavu.”

Nejdříve museli oba kluci uhájit palisády na dětském hřišti. Útočil na ně bídák v bílé bundě.

Viděli jsme, odkud a kam skákal Šemík. Bavili jsme se o věštbě Libuše, o založení Prahy.

Skočíš? Skočím! Nakonec skočili oba :-).

Cílem naší cesty byl hrob Karla Čapka, koupili jsme svíčky a kluci je sami zapálili.

Kluky hřbitov fascinoval, procházeli se tam poměrně dlouho. Náhrobek Káji Saudka: Jé, co to tam maloval? Proč na hrob? Vysvětluji, že to byl malíř a bavilo ho kreslit nahatý ženy. Míra: ,,Ještě, že to nedokreslil.” Honzík: ,,Ještě, že to nekreslil zepředu.”

O Boženě Němcové se už učili ve škole, tak jsme nemohli hrob minout.

Míra pořád řešil čísla hrobů a u tohoto konstatoval: ,,Tady bude pohřbený Blesk McQueen.”

A viděli jsme první pozdrav jara – a to začátkem února.

in

Karel Čapek

Vyšehrad Míru láká a přitahuje pořád, už jsme se tam vraceli vícekrát. Pochopitelně, že jsem nemohla vynechat hřbitov a kostel. Na hřbitově jsem mířila k hrobu Karla Čapka, protože zná Dášenku a Josefa Čapka, protože Pejska a kočičku už viděl i v divadle.

Neřekla jsem mu, že tam tyto hroby budou, a když jsme došli k místu, kde odpočívá Karel Čapek, přeslabikoval si jeho jméno na náhrobku, v úžasu vykulil oči a povídá: „On fakt existoval?“ „No, jasně. A představ si, že byl spisovatel, kreslil, fotografoval a taky byl zahradníkem.“ „ A jak tohle prosím tě všechno stíhal? Psát Dášenku a ještě makat na zahradě? To fakt nechápu! Já bych mu tady chtěl něco dát.“ Přinesl uschlý list stromu a položil ho na hrob, prý na památku, že když byl ten zahradník, tak by se mu lístek líbil a snažil se místo trochu uklidit, aby to tam měl pan Čapek hezký. „Babi, to on je teď šťastnej, že? Když mu to tady někdo cizí, kdo ani není z rodiny, udělal pěkný, viď?“

Z lásky k Dášence vznikly dvě hry. Jedna o opravdické Dášence a jedna o té naší, vymyšlené.

Klepni na mě 🙂
Klepni na mě 🙂
in

Šemíkovy stopy

Našla jsem knížku, kterou jsem kdysi četla svým dětem Mach a Šebestová v historii. A Míra objevil pověst o Šemíkovi. A už se jeho zvídavost a fantazie rozjely na plné obrátky.

Museli jsme na Vyšehrad hledat stopy Šemíka. Co když tam vážně nějaké budou? Našli jsme kousek uschlé trávy na cestě a prý to je zbytek sena, které nestihl sežrat! Viděl skálu, viděl místo, odkud Šemík skákal, prohlédl si Vltavu. Ohodnotil to slovy, že teda musel být ten koník odvážný a zeptal se: „A mají tady na tom Vyšehradě taky něco normálního pro děti?“ „Co by to jako mělo být?“ „Hřiště třeba.“ A šli jsme na hřiště.

Vyšehrad a pověst však v hlavičce vrtaly dál. Takže následoval výlet lodí až pod Vyšehrad, abychom viděli ten kopec také zespodu – panečku, teď to teprve bylo vysoko!


Plujeme k Vyšehradu a sledujeme na mapě, kde právě jsme. Železniční most Míru nejvíc zajímá.


Teda ta skála je vysoká!


Vypluli jsme ze zdymadla. To byl zážitek! Až sem sahala voda!

A protože zážitek z plavební komory byl,,fakt hustej”, musela se objevit v letní hře.

Klepni na mě 🙂
in ,

Kostel na Vyšehradě

Stojíme před chrámem sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Míra lítá, přeskakuje cosi na zemi. Upozorním ho, ať se podívá nahoru. „ Ty jo, to je vysoký! A babi? To je kostel?“ „Ano.“ „A tam se chodí modlit?“ „Ano.“ „Tak pojď, to musím dovnitř!“

A tak jdeme. Je první jarní koronaobdobí a lavice v kostele jsou omotané červenou páskou. „Babi, kde se tady modlí?“ Do lavic nemůžeme, tak říkám: „No nevím, co ty myslíš?“ Rozhlédne se, dojde před oltář (intuice – nikdo ho k tomu nikdy nevedl, nikdo s ním do kostela nechodil), klekne si, sepne ruce a začne si něco polohlasem drmolit (Kde tohle viděl?)

Když se postaví, zeptá se: „Může se říkat někomu, co jsem se modlil?“ „To záleží na tobě, jestli chceš.“ Chvíli přemýšlí, pak přijde a říká: „ Já ti to chci říct. Já jsem se modlil, aby obživnul náš pejsek a mohl tady být zase s námi.“

Vyhrkly mi slzy. „ A Miri, proč jsi klečel?“ „ Laura říkala (kamarádka), že když si klekneš, že to Bůh dřív vyřídí, ale já si myslím, že to není pravda. Už jsem to párkrát zkoušel a nevyšlo to.“

Při odchodu z kostela mě zarazí, že ještě musí zapálit jednu svíčku (za pejska už jsme zapálili). Dám mu peníze a on utíká zpět. Chce ji zapálit sám, tak jen pozoruji jeho konání.

„Můžu vědět, pro koho jsi svíčku zapálil?“ Trochu se ošívá a pak řekne: „Dám ti to jako hádanku. Mám to moc rád, má to čtyři komíny a je to už hodně dlouho pod vodou.“

Tak i Titanic měl v chrámu zapálenou svíčku.

Často si spolu s Filípkem lebedili.

Míra do  softwaru SmartNotebook vložil obrázky, nastavil si k nim animaci a namluvil je komentáři.