Kostel na Vyšehradě

Stojíme před chrámem sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Míra lítá, přeskakuje cosi na zemi. Upozorním ho, ať se podívá nahoru. „ Ty jo, to je vysoký! A babi? To je kostel?“ „Ano.“ „A tam se chodí modlit?“ „Ano.“ „Tak pojď, to musím dovnitř!“

A tak jdeme. Je první jarní koronaobdobí a lavice v kostele jsou omotané červenou páskou. „Babi, kde se tady modlí?“ Do lavic nemůžeme, tak říkám: „No nevím, co ty myslíš?“ Rozhlédne se, dojde před oltář (intuice – nikdo ho k tomu nikdy nevedl, nikdo s ním do kostela nechodil), klekne si, sepne ruce a začne si něco polohlasem drmolit (Kde tohle viděl?)

Když se postaví, zeptá se: „Může se říkat někomu, co jsem se modlil?“ „To záleží na tobě, jestli chceš.“ Chvíli přemýšlí, pak přijde a říká: „ Já ti to chci říct. Já jsem se modlil, aby obživnul náš pejsek a mohl tady být zase s námi.“

Vyhrkly mi slzy. „ A Miri, proč jsi klečel?“ „ Laura říkala (kamarádka), že když si klekneš, že to Bůh dřív vyřídí, ale já si myslím, že to není pravda. Už jsem to párkrát zkoušel a nevyšlo to.“

Při odchodu z kostela mě zarazí, že ještě musí zapálit jednu svíčku (za pejska už jsme zapálili). Dám mu peníze a on utíká zpět. Chce ji zapálit sám, tak jen pozoruji jeho konání.

„Můžu vědět, pro koho jsi svíčku zapálil?“ Trochu se ošívá a pak řekne: „Dám ti to jako hádanku. Mám to moc rád, má to čtyři komíny a je to už hodně dlouho pod vodou.“

Tak i Titanic měl v chrámu zapálenou svíčku.

Často si spolu s Filípkem lebedili.

Míra do  softwaru SmartNotebook vložil obrázky, nastavil si k nim animaci a namluvil je komentáři.

Zázrak zrození

V únoru letošního roku se Mirečkovi narodil bráška. Byla, a je, to v jeho životě veliká změna. Najednou „spadl z lopaty“ a přestal být jedináčkem. O to víc si užívá, když je u babičky sám a má veškerou pozornost pro sebe.

Jeho rychlé životní tempo často naráží na mé limity. To pak prosím o chvíli klidu a možnost odpočinku. Zanedlouho už opět slyším: „Babííí. Pojď se kouknout“.

Jednou jsme jeli s manželem autem a volal mi Mireček: „Babí, jak se dostanou miminka do bříška?“

Evidentně ho zázrak zrození stále motivuje k novým otázkám. Jak se dostanou miminka z bříška, to bylo v pohodě, ale jak dovnitř, to jsem si tak říkala, že nechám na rodiče. Nicméně Mireček volal a otázku položil. V autě byl hluk, a tak jsem mu třikrát zopakovala, že ho špatně slyším a získávala jsem čas na odpověď. Míra byl s otázkou vytrvalý. V duchu jsem si říkala, sakra, tak rodičům se do toho nechce, tak to hodili na mě. Ale možná o tom ani  nevěděli. Má svůj mobil, ze kterého může jen prozvánět a já volám zpět. K tomu maminku nepotřebuje.

Vzpomněla jsem si na pedagogickou zásadu: vysvětlujeme přiměřeně věku a chápání dítěte:

 „ Mirečku, v břiše máme žaludek, to víš. Holky tam mají ještě takový balonek, říká se mu děloha a v tom je vajíčko a z toho vajíčka se vyvine miminko.“ V telefonu bylo chvíli ticho a pak se ozvalo: „Aha. Tomu rozumím. Tak ahoj.“ Uf, prošlo to.

Můj manžel, který celý hovor poslouchal, se podivil, že jsem z procesu vzniku miminka úplně vynechala zásluhu mužů. Tak příště bude vysvětlovat on. Už se těším.

Jméno miminka zjistíte, když vyluštíte křížovku 🙂

Malý princ nikdy neupustil od otázky, jakmile ji jednou položil. (Malý princ,  Antoine de Saint –  Exupéry)