Ze života Šťastné planety

Staré maso

Jdeme od autobusu, hustě sněží. Míra si natáhne nákrčník tak, že si téměř zakryje brýle. Říkám: ,,Až ucítíš ránu, tak to jsi právě vrazil do sloupu.” Za chvíli ucítím lehký náraz. ,,Jo pardon, spletl jsem si tě se sloupem,” a šibalsky kouká. Komentuji situaci: ,,Aspoň to nebyl tvrdý náraz.” ,,No, babi, ale ty už seš tak stará, že ti tvrdne maso.”

Pan učitel

Tak nám začal prodloužený víkend. Pauza od školy. Ale jen zdánlivě. Dostala jsem žákovskou knížku, kterou musím prý dát doma podepsat.

Měla jsem hodinu českého jazyka. Míra vytáhl křížovku, kterou jsem pro něj kdysi vyrobila. Následovala prvouka. Obstála jsem i matematice. Násobilka dvěma mi šla.

Kuchyňská minutka mi odměřila přestávku na oběd. Měla jsem kuře.

Po obědě jsem musel a do družiny. Nepomohlo mi žádné protestování. Prý se musím s seznámit s paní družinářkou a budu skládat puzzle.

Volali jsme Robertovi, že musím do školy a Míra povídá: ,,No však i pro tebe, Roberte, mám připravené úkoly. ” Robert na to: ,,Ale já jsem v Praze, já teď do školy nemůžu.” ,,To nevadí, zapni si kameru, my jsme se taky učili online. To zvládneš.”

Jeviště světa

Míra velmi prožíval volby prezidenta. Na FB Štěpán Rak sdílel video, které Míra se zájmem zhlédl a prohlásil: ,,To je ale nádhera. A ten pán má pravdu. A babi, já mám pocit, že už jsem se s ním setkal, že se známe. ” A pořád mě o tom přesvědčoval. Takže pojedeme na koncert Štěpána Raka a uvidíme, co bude dál.

„Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče.“ —  Jan Amos Komenský

 

Video sdílím s laskavým svolením Štěpána Raka. 

Jak se Šemík spavnul

Každé pondělí doprovázím Mirečka na kroužek minecraftu. Čekám na něj, a tudíž slyším, jak a o čem čem se děti baví. Popravdě, moc jim nerozumím. Mluví totiž pro mě naprosto nesrozumitelným jazykem. Jejich nadšení je ale zcela patrné, No a tak si jednou odpoledne jdeme po lanškrounském náměstí. ,,Babi, jak se tohle náměstí jmenuje?” ,,Aloise Jiráska.” ,,Jó, to je ten, jak se mu Šemík spavnul do Vltavy?”

Loučení

Dnes jsem odevzdala klíče od pražského bytu a uzavřela jsem jednu z krásných etap svého života. Mé Pražské období skončilo. Praha mi otevřela nové obzory, naučila mě mnohému, byla, je a bude krásná. Vzpomněla jsem si na některé silné ,,bytové” 🙂 zážitky.

Kolem půl jedné v noci mě vzbudil divný zvuk. Zjistila jsem, že v kuchyni kape z lustru voda. Míra chtěl rozsvítit, abychom na to dobře viděli :-D. Robert zazvonil na sousedy a dozvěděli jsme se, že jim prasklo akvárko. A jak ta voda kapala kolem světel, Míra je začal počítat a povídá: ,,Tak dvě jsou ještě volný, tam to ještě nekape. Počkáme?”

Onemocněl nám pejsek, často se počurával. Tak jsme koberce překryli linem. Jenže lino se protrhlo a Robert trhlinu přelepil páskou – vyšla z toho žirafa a Míra ji pomaloval fixou, aby měla na sobě i fleky 🙂

Vypínače byly hodně vysoko. Jak to zařídit, abych nemusela pořád Mírovi rozsvěcet v koupelně a na záchodě? Koupili jsme v Ikee vypínače na magnet. A s tím jsme si tedy užili radosti 🙂

Je první jarní koronaobdobí. Jdeme s pejsky na procházku. Robert zavře dveře od bytu – a nemáme klíče, nemáme mobily.  Soused nám půjčí mobil – voláme Markétě (jediné číslo, na které si vzpomenu) –  je v Brně. Ano, má klíče od našeho bytu. Sedá do auta a jede do Prahy. A my se procházíme  dvě hodiny kolem hřbitova 🙂 Zajít do restaurace? Nelze.  Vše je zavřeno. Hurá, máme klíče od našeho auta, sice nemáme doklady, ale jedeme do Břežan – do lesa. Je celkem příjemně. 

Nesnáším výšky, na rozhlednu mě nikdo nedostane 🙂  Bydlení v 7. patře byla pro mě výzva. Zvykla jsem si a tenhle pohled “na světýlka”, jak říkal Mireček, nám bude chybět.