Ze života Šťastné planety

Loučení

Dnes jsem odevzdala klíče od pražského bytu a uzavřela jsem jednu z krásných etap svého života. Mé Pražské období skončilo. Praha mi otevřela nové obzory, naučila mě mnohému, byla, je a bude krásná. Vzpomněla jsem si na některé silné ,,bytové” 🙂 zážitky.

Kolem půl jedné v noci mě vzbudil divný zvuk. Zjistila jsem, že v kuchyni kape z lustru voda. Míra chtěl rozsvítit, abychom na to dobře viděli :-D. Robert zazvonil na sousedy a dozvěděli jsme se, že jim prasklo akvárko. A jak ta voda kapala kolem světel, Míra je začal počítat a povídá: ,,Tak dvě jsou ještě volný, tam to ještě nekape. Počkáme?”

Onemocněl nám pejsek, často se počurával. Tak jsme koberce překryli linem. Jenže lino se protrhlo a Robert trhlinu přelepil páskou – vyšla z toho žirafa a Míra ji pomaloval fixou, aby měla na sobě i fleky 🙂

Vypínače byly hodně vysoko. Jak to zařídit, abych nemusela pořád Mírovi rozsvěcet v koupelně a na záchodě? Koupili jsme v Ikee vypínače na magnet. A s tím jsme si tedy užili radosti 🙂

Je první jarní koronaobdobí. Jdeme s pejsky na procházku. Robert zavře dveře od bytu – a nemáme klíče, nemáme mobily.  Soused nám půjčí mobil – voláme Markétě (jediné číslo, na které si vzpomenu) –  je v Brně. Ano, má klíče od našeho bytu. Sedá do auta a jede do Prahy. A my se procházíme  dvě hodiny kolem hřbitova 🙂 Zajít do restaurace? Nelze.  Vše je zavřeno. Hurá, máme klíče od auta, sice nemáme doklady, ale jedeme do Břežan – do lesa. Je celkem příjemně. 

Nesnáším výšky, na rozhlednu mě nikdo nedostane 🙂  Bydlení v 7. patře byla pro mě výzva. Zvykla jsem si a tenhle pohled “na světýlka”, jak říkal Mireček, nám bude chybět.

Andulka v šuplíku

Byla jsem u rodičů, mamka otevřela šuplík s hračkami pro pravnoučata. A ejhle, vykoukly na mě křížovky a vějíř se zvířátky. Mrkla jsem na web malého prince a koukám, že už jsou to dva roky, co jsme je s Mírou začali luštit.

Tak teď čekají na Toníčka. Už se těším. Toník určitě taky, jen o tom zatím neví :-D.

Kdo si chce zaluštit?   ZDE >> ZDE >>

Raději se nepřibližuj

Nádherný sobotní den. Lanškrounská kopa. A jdeme společně do Pohádkového lesa. ,,Míro, koukej, vlk a Karkulka. Chceš se s nimi vyfotit? Bojíš se?” ,,A čeho babi?” Robert ke mně: ,,No ty se k němu moc nepřibližuj.” Já: ,,Proč?” Míra: ,,Babi, tys zapomněla, koho vlk sežral?” Vlk: ,,Žeru babičky.” 

Cestou do Pohádkového lesa Míra hrál Bingo na výlety. Příště si ho necháme na cestu zpět. Motivace dojít do cíle klesala a klesala. A ,,Už tam budem?” Po sto padesáté…

Máš problém

(významně),,Míro.” Míra: ,,Ano, babi?” Já: ,,Máš problém.” Míra: ,,Fakt? A jakej, že o ničem nevím.” : ,,Začínám se přerážet o tvoje roztahané hračky.” Míra: ,,Babi, poslouchej se, co říkáš. Já nemám problém, to je tvůj problém.” : ,,Dobře, tak to ukliď, ať se můj problém nestane tvým problémem.” Míra: ,,Babi, klid. To se uklidí, dej mi čas.”

Prázdninový deník

Nedávno jsme si s Mírou spolu přečetli celý deník z loňských prázdnin. Zvědomili jsme si spoustu zážitků. Na minulé prázdniny jsem se připravila vskutku precizně. Letos nechávám vše plynout.

Jediné, co jsem si opět připravila na letošní prázdniny, jsou samolepky i deníky, protože jsem zjistila, že je to krásné a má to velký smysl, význam a prostě je to prima 🙂

Pro oba kluky mám bloky na jejich deníky. Prázdniny viděné dětskýma očima.  Snad mi je dají přečíst 🙂