Zvonek u dveří drnčí. Otevřu. Ve dveřích Míra. Úplně od bláta. Nadechnu se a … nestihnu to. ,,Babi, to bylo dnes úžasný, my jsme našli bláto a zkoušeli jsme jím jezdit.” Rozzářená očka.
Říkám:, Roberte, Míra potřebuje na kolo blatníky.”
Robert: ,,Nepotřebuje, víš, jaká by to byla nuda.”
,,Babi, pojď mi podepsat úkol. To budeš koukat, zkouším, jak se dá psát poslepu. Jo a jsem zvědavý, co mi na ten vynález řekne Robert.”
Dnes ráno jsme s Mírou zkoumali portréty na českých bankovkách. Padla otázka: A co ti lidé udělali zvláštního, že jsou na penězích? U Komenského jsem řekla, že se snažil o to, aby se dětem lépe učilo. Že chtěl, aby škola byla hrou. Mírova reakce: Ale pak to zase zrušili. 
Jdeme od autobusu, hustě sněží. Míra si natáhne nákrčník tak, že si téměř zakryje brýle. Říkám: ,,Až ucítíš ránu, tak to jsi právě vrazil do sloupu.” Za chvíli ucítím lehký náraz. ,,Jo pardon, spletl jsem si tě se sloupem,” a šibalsky kouká. Komentuji situaci: ,,Aspoň to nebyl tvrdý náraz.” ,,No, babi, ale ty už seš tak stará, že ti tvrdne maso.”
Každé pondělí doprovázím Mirečka na kroužek minecraftu. Čekám na něj, a tudíž slyším, jak a o čem čem se děti baví. Popravdě, moc jim nerozumím. Mluví totiž pro mě naprosto nesrozumitelným jazykem. Jejich nadšení je ale zcela patrné, No a tak si jednou odpoledne jdeme po lanškrounském náměstí. ,,Babi, jak se tohle náměstí jmenuje?” ,,Aloise Jiráska.” ,,Jó, to je ten, jak se mu Šemík spavnul do Vltavy?”
Já (významně),,Míro.” Míra: ,,Ano, babi?” Já: ,,Máš problém.” Míra: ,,Fakt? A jakej, že o ničem nevím.” Já: ,,Začínám se přerážet o tvoje roztahané hračky.” Míra: ,,Babi, poslouchej se, co říkáš. Já nemám problém, to je tvůj problém.” Já: ,,Dobře, tak to ukliď, ať se můj problém nestane tvým problémem.” Míra: ,,Babi, klid. To se uklidí, dej mi čas.”
