Jak se Šemík spavnul

Každé pondělí doprovázím Mirečka na kroužek minecraftu. Čekám na něj, a tudíž slyším, jak a o čem čem se děti baví. Popravdě, moc jim nerozumím. Mluví totiž pro mě naprosto nesrozumitelným jazykem. Jejich nadšení je ale zcela patrné, No a tak si jednou odpoledne jdeme po lanškrounském náměstí. ,,Babi, jak se tohle náměstí jmenuje?” ,,Aloise Jiráska.” ,,Jó, to je ten, jak se mu Šemík spavnul do Vltavy?”

Loučení

Dnes jsem odevzdala klíče od pražského bytu a uzavřela jsem jednu z krásných etap svého života. Mé Pražské období skončilo. Praha mi otevřela nové obzory, naučila mě mnohému, byla, je a bude krásná. Vzpomněla jsem si na některé silné ,,bytové” 🙂 zážitky.

Kolem půl jedné v noci mě vzbudil divný zvuk. Zjistila jsem, že v kuchyni kape z lustru voda. Míra chtěl rozsvítit, abychom na to dobře viděli :-D. Robert zazvonil na sousedy a dozvěděli jsme se, že jim prasklo akvárko. A jak ta voda kapala kolem světel, Míra je začal počítat a povídá: ,,Tak dvě jsou ještě volný, tam to ještě nekape. Počkáme?”

Onemocněl nám pejsek, často se počurával. Tak jsme koberce překryli linem. Jenže lino se protrhlo a Robert trhlinu přelepil páskou – vyšla z toho žirafa a Míra ji pomaloval fixou, aby měla na sobě i fleky 🙂

Vypínače byly hodně vysoko. Jak to zařídit, abych nemusela pořád Mírovi rozsvěcet v koupelně a na záchodě? Koupili jsme v Ikee vypínače na magnet. A s tím jsme si tedy užili radosti 🙂

Je první jarní koronaobdobí. Jdeme s pejsky na procházku. Robert zavře dveře od bytu – a nemáme klíče, nemáme mobily.  Soused nám půjčí mobil – voláme Markétě (jediné číslo, na které si vzpomenu) –  je v Brně. Ano, má klíče od našeho bytu. Sedá do auta a jede do Prahy. A my se procházíme  dvě hodiny kolem hřbitova 🙂 Zajít do restaurace? Nelze.  Vše je zavřeno. Hurá, máme klíče od našeho auta, sice nemáme doklady, ale jedeme do Břežan – do lesa. Je celkem příjemně. 

Nesnáším výšky, na rozhlednu mě nikdo nedostane 🙂  Bydlení v 7. patře byla pro mě výzva. Zvykla jsem si a tenhle pohled “na světýlka”, jak říkal Mireček, nám bude chybět.

Andulka v šuplíku

Byla jsem u rodičů, mamka otevřela šuplík s hračkami pro pravnoučata. A ejhle, vykoukly na mě křížovky a vějíř se zvířátky. Mrkla jsem na web malého prince a koukám, že už jsou to dva roky, co jsme je s Mírou začali luštit.

Tak teď čekají na Toníčka. Už se těším. Toník určitě taky, jen o tom zatím neví :-D.

Kdo si chce zaluštit?   ZDE >> ZDE >>

Raději se nepřibližuj

Nádherný sobotní den. Lanškrounská kopa. A jdeme společně do Pohádkového lesa. ,,Míro, koukej, vlk a Karkulka. Chceš se s nimi vyfotit? Bojíš se?” ,,A čeho babi?” Robert ke mně: ,,No ty se k němu moc nepřibližuj.” Já: ,,Proč?” Míra: ,,Babi, tys zapomněla, koho vlk sežral?” Vlk: ,,Žeru babičky.” 

Cestou do Pohádkového lesa Míra hrál Bingo na výlety. Příště si ho necháme na cestu zpět. Motivace dojít do cíle klesala a klesala. A ,,Už tam budem?” Po sto padesáté…

Máš problém

(významně),,Míro.” Míra: ,,Ano, babi?” Já: ,,Máš problém.” Míra: ,,Fakt? A jakej, že o ničem nevím.” : ,,Začínám se přerážet o tvoje roztahané hračky.” Míra: ,,Babi, poslouchej se, co říkáš. Já nemám problém, to je tvůj problém.” : ,,Dobře, tak to ukliď, ať se můj problém nestane tvým problémem.” Míra: ,,Babi, klid. To se uklidí, dej mi čas.”