Je červenec, prázdniny. Už několikátý den venku leje jako z konve. V otevřených dveřích na terasu stojí Robert, vedle něj Míra a pozorují déšť.
Robert: ,,Močí a močí.”
Míra: ,,Robi, to další slovíčko, prosím, vůbec neříkej.”
Rozesměju se.
Míra: ,,Nešlo by to aspoň jeden den bez těch sprostých slovíček?”
Když byly Mírovi 4 roky, zavedla jsem ho do knihovny a on slavnostně dostal průkazku malého čtenáře. Ovšem ohradil se: ,, Já nejsem přece žádný čtenář, já číst neumím. Nemáte kartičku pro malého posluchače?”
Vrátili jsme se z práce a zjistili jsme, že nám někdo naboural naše zaparkované auto. Co myslíte, byl za stěračem lístek s kontaktem a omluvou?
Večer jsme si s Mirečkem četli a v knížce byl detektiv. A já mu říkám, že jsme také detektivové, protože hledáme na sídlišti bílé auto s naším modrým lakem. Míra se zamyslel a povídá: ,,A jak se máte?” Mě napadlo, jak je možný, že to nechápe, že jsme naštvaní. Robert říká, že nic moc, protože má nabourané auto a je z toho naštvaný. A Míra na to: ,,A Robi, co jsi dnes zažil hezkého?”
Tato hláška je stará cca 3 roky. Pochází z doby, kdy jsme se s Mirečkem seznamovali. Stáli jsme na parkovišti a já jsem se zeptala: ,,Miri, jakou barvu má tamhleto auto?” ,, Myslíš ten zelený Volkswagen nebo to stříbrný Volvo?”
,,Babi, teda řeknu ti, že vynaleznout abecedu musela být velká práce. Tolik písmenek, že? Já bych chtěl ve svým životě vynaleznout lék, aby slepý člověk zase viděl. A babi, co bys chtěla vynaleznout ty?” ,,Lék, aby byli všichni šťastní, protože si myslím, že když je člověk šťastný, tak nebude zlý.” ,,Ale babi, když zloděj něco ukradne, tak je přece šťastný taky.” A druhý den ráno jsem Mirečkovi poslala dopis s abecední šifrou.
,,Babi, co je na světě nejdůležitější?” ,,A co ty myslíš?” ,,Já myslím, že život. A babi, co je nejmíň důležitý?” ,,Páni, to je těžká otázka.” ,,Není. Nejmíň důležitý jsou peníze. A pak všechno, co je zlo.”