Už je to rok, co jsem začala psát tento blog. Za tu dobu se stala spousta věcí. Nálezů, ztrát, smutku i radosti. Tak to v životě bývá. Kluky. kteří mi říkají babi, už mám tři. A dětský svět mě stále víc a víc baví.
Jestli někdo miluje květinu, která na milionech a milionech hvězd existuje jako jediný exemplář, stačí mu ke štěstí, když se na ni může jen dívat. Antoine de Saint-Exupéry – Malý princ.
Pro zájemce jsem připravila takovou srandičku 🙂 Klikněte zde >>
,,Babi, jak dlouho vydrží nahrávat mobil video?” Míra chtěl nastavit natáčení, aby zjistil, zda dopis Ježíškovi odnese maminka nebo ne. Jakmile jsme si ověřili, že jeho mobil tohle nezvládne, podíval se na mě a s naprosto nesmlouvavým pohledem řekl: ,,Řekni mi, prosím, pravdu. Ne to, co se říká dětem.” Tak už ví, že dárky si nosí lidé sami. A také se ode mne dozvěděl, že pokud bude chtít, může na zázraky věřit celý život.
A moje dárečky už jsou v krabici.
Každý večer si s Mirečkem čteme, povídáme a zjišťujeme. Dnes začal slovy: ,,Babí, babí, rychle, než to zapomenu. Dnes budeme nejdřív zjišťovat. Mám důležitou otázku. V kolika letech rostou dětem zuby?” Vyhledala jsem informace, a když jsem Mírovi četla vývoj chrupu v 18 měsících, zarazil mě: ,,No, tak to je jasný, proč mě to tak bolí, když mě Toníček kousne.”
Kdo najde 5 rozdílů, vyhrává dobrotu z vlastní lednice.
Člověk může ve svém životě potkat více malých princů. A může jim být 5, 50 nebo 17 – jako Štěpánovi. A Štěpán psal a dopsal a vydal knihu. Do věnování mi napsal: ,,po všech těch letech tě konečně vítám ve svém světě..” Nikdy jsem fantasy nečetla, ale teď ČTU a málem jsem přejela stanici, jak jsem se začetla :-). Kapitola, ve které hlavní hrdina leze do studny, byla pro mě silným emočním zážitkem. Se Štěpánem se potkáváme ve škole. Dnes jsem četla jeho verše. Myslím, že o něm ještě v budoucnu uslyšíme.
Pokusila jsem se o ukázku z úvodní kapitoly. Prozkoumejte Štěpánův web a nezapomeňte si na jeho stránkách pustit video.
Denně jsme použili výtah v průměru 5X. Cestou dolů Míra vystupoval v 1. nebo ve 2. patře a pak doběhl pěšky. Cestou nahoru obdobný scénář. Zkoušel, jak rychle to zvládne, zda to sám vůbec zvládne a jestli na mě stihne vybafnout. První den – pohoda, druhý den – pohoda, třetí den – začínám cítit vnitřní nervozitu, čtvrtý den…14. den 🙂 🙂
A tak (ne)smírně zkoušel moji trpělivost. Když jsem viděla tu bezelstnou radost v jeho očích, musela jsem přehodnotit svůj postoj: vždyť nás to jen zdržuje (A kam jsme vlastně spěchali?), taková blbost (Pro Míru osobní vítězství a posouvání hranic.), obtěžují mě nepříjemné pípající zvuky při otvírání výtahu (Zkusím to nevnímat.)
Míra vědomě a rád vystupoval ze své komfortní zóny a mně se tu mou zaběhnutou nechtělo opustit.
Je po prázdninách – Míra odjel a já bych mohla jet rovnou do 7. patra. Nostalgicky jsem zmáčkla i 6.
