Našla jsem knížku, kterou jsem kdysi četla svým dětem Mach a Šebestová v historii. A Míra objevil pověst o Šemíkovi. A už se jeho zvídavost a fantazie rozjely na plné obrátky.
Museli jsme na Vyšehrad hledat stopy Šemíka. Co když tam vážně nějaké budou? Našli jsme kousek uschlé trávy na cestě a prý to je zbytek sena, které nestihl sežrat! Viděl skálu, viděl místo, odkud Šemík skákal, prohlédl si Vltavu. Ohodnotil to slovy, že teda musel být ten koník odvážný a zeptal se: „A mají tady na tom Vyšehradě taky něco normálního pro děti?“ „Co by to jako mělo být?“ „Hřiště třeba.“ A šli jsme na hřiště.
Vyšehrad a pověst však v hlavičce vrtaly dál. Takže následoval výlet lodí až pod Vyšehrad, abychom viděli ten kopec také zespodu – panečku, teď to teprve bylo vysoko!
Plujeme k Vyšehradu a sledujeme na mapě, kde právě jsme. Železniční most Míru nejvíc zajímá.
Teda ta skála je vysoká!
Vypluli jsme ze zdymadla. To byl zážitek! Až sem sahala voda!
A protože zážitek z plavební komory byl,,fakt hustej”, musela se objevit v letní hře.
