Denně jsme použili výtah v průměru 5X. Cestou dolů Míra vystupoval v 1. nebo ve 2. patře a pak doběhl pěšky. Cestou nahoru obdobný scénář. Zkoušel, jak rychle to zvládne, zda to sám vůbec zvládne a jestli na mě stihne vybafnout. První den – pohoda, druhý den – pohoda, třetí den – začínám cítit vnitřní nervozitu, čtvrtý den…14. den 🙂 🙂
A tak (ne)smírně zkoušel moji trpělivost. Když jsem viděla tu bezelstnou radost v jeho očích, musela jsem přehodnotit svůj postoj: vždyť nás to jen zdržuje (A kam jsme vlastně spěchali?), taková blbost (Pro Míru osobní vítězství a posouvání hranic.), obtěžují mě nepříjemné pípající zvuky při otvírání výtahu (Zkusím to nevnímat.)
Míra vědomě a rád vystupoval ze své komfortní zóny a mně se tu mou zaběhnutou nechtělo opustit.
Je po prázdninách – Míra odjel a já bych mohla jet rovnou do 7. patra. Nostalgicky jsem zmáčkla i 6.
