Dnes jsem odevzdala klíče od pražského bytu a uzavřela jsem jednu z krásných etap svého života. Mé Pražské období skončilo. Praha mi otevřela nové obzory, naučila mě mnohému, byla, je a bude krásná. Vzpomněla jsem si na některé silné ,,bytové” 🙂 zážitky.
Kolem půl jedné v noci mě vzbudil divný zvuk. Zjistila jsem, že v kuchyni kape z lustru voda. Míra chtěl rozsvítit, abychom na to dobře viděli :-D. Robert zazvonil na sousedy a dozvěděli jsme se, že jim prasklo akvárko. A jak ta voda kapala kolem světel, Míra je začal počítat a povídá: ,,Tak dvě jsou ještě volný, tam to ještě nekape. Počkáme?”
Onemocněl nám pejsek, často se počurával. Tak jsme koberce překryli linem. Jenže lino se protrhlo a Robert trhlinu přelepil páskou – vyšla z toho žirafa a Míra ji pomaloval fixou, aby měla na sobě i fleky 🙂
Vypínače byly hodně vysoko. Jak to zařídit, abych nemusela pořád Mírovi rozsvěcet v koupelně a na záchodě? Koupili jsme v Ikee vypínače na magnet. A s tím jsme si tedy užili radosti 🙂
Je první jarní koronaobdobí. Jdeme s pejsky na procházku. Robert zavře dveře od bytu – a nemáme klíče, nemáme mobily. Soused nám půjčí mobil – voláme Markétě (jediné číslo, na které si vzpomenu) – je v Brně. Ano, má klíče od našeho bytu. Sedá do auta a jede do Prahy. A my se procházíme dvě hodiny kolem hřbitova 🙂 Zajít do restaurace? Nelze. Vše je zavřeno. Hurá, máme klíče od našeho auta, sice nemáme doklady, ale jedeme do Břežan – do lesa. Je celkem příjemně.
Nesnáším výšky, na rozhlednu mě nikdo nedostane 🙂 Bydlení v 7. patře byla pro mě výzva. Zvykla jsem si a tenhle pohled “na světýlka”, jak říkal Mireček, nám bude chybět.
