,,Babi, tohle jsem našel. To je vzácnost.” ,,A k čemu to je?” ,,To zatím nevím.” ,,Bylo by nejlepší, kdybys to rovnou vyhodil.” ,,Babi? To je teda dobrý, hlavně, že jsi mi říkala, že bys mi to nikdy neřekla, kdybych byl jako Pipi.” ,, A v čem jako Pipi?” ,,Tak si to tady přečti. Pipi je píditel a já taky.”
Našla jsem pod polštářem – z mého pohledu – brakovou literaturu. Naštěstí na nočním stolku ležely – z mého pohledu – skvosty české literatury a encyklopedie.
Knížka Drak z konce, stejně jako ostatní knihy z této řady, mají typ písma, který je pro našeho čtenáře obtížný. Tudíž: ,,Babi, dnes večer bych chtěl číst od tebe Draka z konce, ” se nesetkalo s mým nadšením. Ale co už. Přece tu jde o to, aby se junior naučil brát knihy jako přirozenou součást svého života.
Příběh této knihy je velmi silný. Někdo, kdo se tváří jako váš přítel a postupně manipulativními technikami (tak umně skrytými) získává vaši důvěru s jasným cílem: obohatit se na váš úkor, třeba vás i zničit, což se naštěstí nepodaří, protože v poslední chvíli se objeví skuteční přátelé a vyjde na povrch pravá podstata přátelství.
Ale to autorovi nestačí. Posouvá děj ještě dál a konfrontuje hlavního hrdinu (draka) novým setkáním s ,,přítelem,,. Ten se přijde omluvit, přičemž autor jemně naznačí další chystaný podraz.
A teď nastala debata mezi mnou a naším malým čtenářem. A byla dlouhá a vášnivá. A já jsem vnitřně přehodnotila svůj postoj k ,,brakové literatuře”.
Kniha za vysvědčení – taková je už u nás tradice. Začalo to v první třídě. Pokračovalo ve druhé. A letos?
Pralo se to ve mně. Na pultě knihkupectví ležela kniha Muž, který sázel stromy, nádherně ilustrovaná. Měla bych ji koupit a darovat za vysvědčení. Místo toho jsem z prodejny odnesla Minecraft. Hon za pokladem. V mých očích škvár nehodný k trávení času nad něčím tak posvátným, čím může kniha být. To je patos 😀
Tak jinak – ať si to kluk užije 😀
Příběh krátký rozsahem – ne však obsahem.
Žila, byla jedna stará babička (to jsi ty babi) a ta chodila do studny pro vodu. Jednou slyší malé dítě. Koukne do studny a tam plave v kolíbce miminko. A to je Toníček. Babička ho vytáhne a zachrání. A čas běží a běží. A jednou přijde ke studni starý pán, podívá se do dolů do vody a uvidí tam obraz babičky. A povídá: Babi, to je škoda, že už nejsi se mnou. A ta babička odpoví: Ale jsem pořád s tebou. Jsem ve tvém srdci.
Inspirativní dubnová setkání s laskavými lidmi, kteří v sobě nosí lásku ke knihám, českému jazyku, lidství – a umí se svou přirozenou skromností předat dál nadšení, zkušenosti a prostě s nimi pobýt bylo samo o sobě zážitkem.
O všech zvířatech – knížka, která vznikla z večerních vyprávění mámy a syna. Kromě humoru a vtipu přináší i skrytá či jasně pojmenovaná poselství pro spokojený člověčenský život. I my jsme s Mírou měli naše večerní vypravování – škoda, že jsem si ho nenatáčela. Často k nám létaly pusinky
A mnoho večerů jsme si vymýšleli pohádky o Dášence
Díky povídání Tamary Klusové a Alfréda začal Míra psát svou – už druhou knihu a plánuje její tisk i distribuci 🙂
Knížky Pavla Čecha jsou u nás jedny z nejoblíbenějších. Spojení poetických ilustrací, ve kterých je skryta spousta dalších příběhů a milého, laskavého českého jazyka. Pavouček Čenda a Pepík Střecha – top knihy. Za mě ještě O klíči
Když Míra končil druhou třídu, napsal mu Robert do knížky Velké dobrodružství Pepíka Střechy věnování. A letos k němu přibylo i věnování autora.
Šifrování a rébusy jsou u nás častým společníkem. Oprášila jsem materiál, který vznikl před cca dvěma lety, když Míru začínala zajímat abeceda. Dnes jsme všichni tři seděli u stolu a vymýšleli jsme si příběhy.
Díky Mírovi jsem si uvědomila, že mám značné mezery v porozumění zadání úkolu. A co vymyslel Míra? ,, No, prostě si tam zapomněli aktovku.”