Rubrika: Život a smrt
Kostel na Vyšehradě
Stojíme před chrámem sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Míra lítá, přeskakuje cosi na zemi. Upozorním ho, ať se podívá nahoru. „ Ty jo, to je vysoký! A babi? To je kostel?“ „Ano.“ „A tam se chodí modlit?“ „Ano.“ „Tak pojď, to musím dovnitř!“
A tak jdeme. Je první jarní koronaobdobí a lavice v kostele jsou omotané červenou páskou. „Babi, kde se tady modlí?“ Do lavic nemůžeme, tak říkám: „No nevím, co ty myslíš?“ Rozhlédne se, dojde před oltář (intuice – nikdo ho k tomu nikdy nevedl, nikdo s ním do kostela nechodil), klekne si, sepne ruce a začne si něco polohlasem drmolit (Kde tohle viděl?)
Když se postaví, zeptá se: „Může se říkat někomu, co jsem se modlil?“ „To záleží na tobě, jestli chceš.“ Chvíli přemýšlí, pak přijde a říká: „ Já ti to chci říct. Já jsem se modlil, aby obživnul náš pejsek a mohl tady být zase s námi.“
Vyhrkly mi slzy. „ A Miri, proč jsi klečel?“ „ Laura říkala (kamarádka), že když si klekneš, že to Bůh dřív vyřídí, ale já si myslím, že to není pravda. Už jsem to párkrát zkoušel a nevyšlo to.“
Při odchodu z kostela mě zarazí, že ještě musí zapálit jednu svíčku (za pejska už jsme zapálili). Dám mu peníze a on utíká zpět. Chce ji zapálit sám, tak jen pozoruji jeho konání.
„Můžu vědět, pro koho jsi svíčku zapálil?“ Trochu se ošívá a pak řekne: „Dám ti to jako hádanku. Mám to moc rád, má to čtyři komíny a je to už hodně dlouho pod vodou.“
Tak i Titanic měl v chrámu zapálenou svíčku.
Často si spolu s Filípkem lebedili.
Míra do softwaru SmartNotebook vložil obrázky, nastavil si k nim animaci a namluvil je komentáři.
Smrt
Na jaře nám umřel pejsek. Mirečka to moc zasáhlo, pořád na něj vzpomíná.
,,Babi. Potřebuji deníček. Budu si tam zapisovat toho, koho mám rád a který umřou, abych na ně nikdy nezapomněl. Ale musí mít hodně listů. Já mám rád hodně lidí.”
Zázrak zrození
V únoru letošního roku (2020) se Mirečkovi narodil bráška. Byla, a je, to v jeho životě veliká změna. Najednou „spadl z lopaty“ a přestal být jedináčkem. O to víc si užívá, když je u babičky sám a má veškerou pozornost pro sebe.
Jeho rychlé životní tempo často naráží na mé limity. To pak prosím o chvíli klidu a možnost odpočinku. Zanedlouho už opět slyším: „Babííí. Pojď se kouknout“.
Jednou jsme jeli s manželem autem a volal mi Mireček: „Babí, jak se dostanou miminka do bříška?“
Evidentně ho zázrak zrození stále motivuje k novým otázkám. Jak se dostanou miminka z bříška, to bylo v pohodě, ale jak dovnitř, to jsem si tak říkala, že nechám na rodiče. Nicméně Mireček volal a otázku položil. V autě byl hluk, a tak jsem mu třikrát zopakovala, že ho špatně slyším a získávala jsem čas na odpověď. Míra byl s otázkou vytrvalý. V duchu jsem si říkala, sakra, tak rodičům se do toho nechce, tak to hodili na mě. Ale možná o tom ani nevěděli. Má svůj mobil, ze kterého může jen prozvánět a já volám zpět. K tomu maminku nepotřebuje.
Vzpomněla jsem si na pedagogickou zásadu: vysvětlujeme přiměřeně věku a chápání dítěte:
„ Mirečku, v břiše máme žaludek, to víš. Holky tam mají ještě takový balonek, říká se mu děloha a v tom je vajíčko a z toho vajíčka se vyvine miminko.“ V telefonu bylo chvíli ticho a pak se ozvalo: „Aha. Tomu rozumím. Tak ahoj.“ Uf, prošlo to.
Můj manžel, který celý hovor poslouchal, se podivil, že jsem z procesu vzniku miminka úplně vynechala zásluhu mužů. Tak příště bude vysvětlovat on. Už se těším.
Jméno miminka zjistíte, když vyluštíte křížovku 🙂
Malý princ nikdy neupustil od otázky, jakmile ji jednou položil. (Malý princ, Antoine de Saint – Exupéry)