Vyšehrad Míru láká a přitahuje pořád, už jsme se tam vraceli vícekrát. Pochopitelně, že jsem nemohla vynechat hřbitov a kostel. Na hřbitově jsem mířila k hrobu Karla Čapka, protože zná Dášenku a Josefa Čapka, protože Pejska a kočičku už viděl i v divadle.
Neřekla jsem mu, že tam tyto hroby budou, a když jsme došli k místu, kde odpočívá Karel Čapek, přeslabikoval si jeho jméno na náhrobku, v úžasu vykulil oči a povídá: „On fakt existoval?“ „No, jasně. A představ si, že byl spisovatel, kreslil, fotografoval a taky byl zahradníkem.“ „ A jak tohle prosím tě všechno stíhal? Psát Dášenku a ještě makat na zahradě? To fakt nechápu! Já bych mu tady chtěl něco dát.“ Přinesl uschlý list stromu a položil ho na hrob, prý na památku, že když byl ten zahradník, tak by se mu lístek líbil a snažil se místo trochu uklidit, aby to tam měl pan Čapek hezký. „Babi, to on je teď šťastnej, že? Když mu to tady někdo cizí, kdo ani není z rodiny, udělal pěkný, viď?“
Z lásky k Dášence vznikly dvě hry. Jedna o opravdické Dášence a jedna o té naší, vymyšlené.
