Dnes si chci udělat radost. Pošlu klukům dopis s křížovkou, písničkou a zajímavostí o tom, jak si krokodýli čistí zuby. Pečeť nesmí chybět – vybírám čtyřlístek pro štěstí. Text je z knihy, kterou jsem již minule v dopisech využila.
Když máš jen jednu samolepku, vytiskni si obrázek. A když zjistíš, že máš v tiskárně málo barvy, smiř se s tím, že nebude celý 🙂
Všichni tři moji kluci bydlí ve vesnici, kterou protéká Sázava. Tedy Moravská Sázava. Já jsem se v ní jako dítě koupala 🙂 a kluci se tento víkend učili pod viaduktem bát 🙂 Vzpomněla jsem si na písničku Nedvědů. Je to v ní přesně vystiženo. Klukům jsem řekla, že jistý pan zpěvák o tom, co teď prožívají, napsal píseň. Míra: ,,Tak já teda žádnou píseň neplánuju.” Honzík: ,, Kámo, o deset let později – Byl jednou jeden kluk a ten se bál…” dál už si to nepamatuju, ale Honzík u toho parádně repoval 🙂
Nedaleko od viaduktu je klášter ze 13. století Koruna. Kdybyste náhodou šli kolem, stojí to za to.
Mezitím, co Míra s Honzíkem poslouchali, jak duní vlak, Markétka – dcerka moje milovaná – s nejmladším Toníčkem chodila po lávkách přes řeku.
S Robertem jsme se pak několik dní po tomto zážitku pustili na putování Posázavskou stezkou.
Přišla jsem z práce. Utahaná. Robert se mě zeptal: ,,Co je nového?” ,,Jsem utahaná a je mi smutno.” ,,A co je nového?” zopakoval otázku. Jenže ve schránce čekal dopis od Honzíka. Našeho nového vnoučete, které k nám přišlo do života. A ten dopis mi okamžitě změnil náladu. Únava i smutek byly pryč. Jak je to prosté.
„Život není ani prostý ani složitý, ani jasný ani temný, ani rozporuplný ani vnitřně jednotný. Život prostě je.“ — Antoine de Saint-Exupéry, kniha Citadela
Opět jsme navštívili Vyšehrad, místo, které Míru pokaždé přitahuje. Tentokrát si ho užil s Honzíkem. Tady na tom místě jsem s Honzíkem vedla debatu o jeho dětství a Míra povídá: ,,A nechcete se raději už dívat na tu nádhernou Vltavu.”
Nejdříve museli oba kluci uhájit palisády na dětském hřišti. Útočil na ně bídák v bílé bundě.
Viděli jsme, odkud a kam skákal Šemík. Bavili jsme se o věštbě Libuše, o založení Prahy.
Skočíš? Skočím! Nakonec skočili oba :-).
Cílem naší cesty byl hrob Karla Čapka, koupili jsme svíčky a kluci je sami zapálili.
Kluky hřbitov fascinoval, procházeli se tam poměrně dlouho. Náhrobek Káji Saudka: Jé, co to tam maloval? Proč na hrob? Vysvětluji, že to byl malíř a bavilo ho kreslit nahatý ženy. Míra: ,,Ještě, že to nedokreslil.” Honzík: ,,Ještě, že to nekreslil zepředu.”
O Boženě Němcové se už učili ve škole, tak jsme nemohli hrob minout.
Míra pořád řešil čísla hrobů a u tohoto konstatoval: ,,Tady bude pohřbený Blesk McQueen.”
A viděli jsme první pozdrav jara – a to začátkem února.
Jak praví pověst: Pokud budeš pod ocasem koně na hoře Vítkov a ocas se pohne, tak jsi zlobil, pokud se nepohne, jsi hodný. Kluci tam nejprve odnesli plyšáky a pak to riskli sami. Nepohnul se. Míra to okomentoval slovy: ,,Ocasem nemrsknul, ale pindíka jsem mu viděl.”
Přidávám pár fotek noční Prahy. Proto jsme tam taky šli 🙂
Naše prázdninové večerní čtení naprosto ovládly vtipy. Čteme už podruhé knížku Vtipy pro děti, kterou jsem si půjčila z knihovny. Dnes jsem musela vysvětlit klukům, kdo to byl sedlák, aby pochopili vtip a oni mně, kdo je to transformens, abych to zase pochopila já.
Povídají si dva sedláci: ,,Taky ti ta vichřice poničila stodolu?” A ten druhý. ,,Já nevím, ještě jsem ji nenašel.”
Vymotají se dva transformeři z hospody a jeden povídá: ,,Pojď, složíme se na taxík.”