Měsíc: Říjen 2021

in

Jak to vidí kluci

Na podzimní prázdniny k nám přijel Mireček s kamarádem Honzíkem. Poslední den – v sobotu, s nimi šel Robert dopoledne na hřiště. A toho dne se odehrál zvláštní příběh.

Audioverzi najdete dole pod textem.

Byl krásný slunečný den. Žluté, oranžové, červené a hnědé listí zvolna padalo ze stromů do zlatých závějí, třpytících se pod paprsky podzimního slunce, jež je laskavě hladily a hřály z posledních zbytků energie odcházejícího babího léta.

Ve vzduchu už ale bylo cítit napětí, ptáci zděšeně odlétali a země se otřásla pod těžkými kroky. Zpoza mohutného stromu se vynořilo chladné ještěří oko, doprovázené mohutným funěním z horkých nozder.

K dřevěnému hradišti se blížil zlý a krvelačný drak, lačně nasávající pach lidské kořisti. Jediným máchnutím ostnatého ocasu rozmetal závěje zlatého listí a svým strašlivým řevem zatroubil k útoku. Z krytého dřevěného mostu, spojujícího dvě věže hradiště, ho s hrůzou v očích pozorovali dva chlapci. Dříve, než stačili vymyslet plán obrany, strašlivý drak se k nim několika skoky přiblížil a začal se sápat nahoru. Velké žluté oko se přiblížilo téměř nadosah a smrdutý, horký dech ovanul oba chlapce. Naštěstí byl drak příliš velký a těžký na to, aby vylezl za nimi. Útoky silných drápů ale donutily oba chlapce, aby slezli ze svého úkrytu, a dali se na zběsilý úprk. Obrovský drak ale jednoho z nich několika skoky dostihl a začal ho kousat a sápat. Druhý z hochů naštěstí odněkud vytáhl obrovskou uspávací injekci a bodnul ji drakovi do podpaží, kde mají draci nejslabší kůži. Během několika okamžiků se drak svalil do trávy a spal.

„Rychle pryč, než se vzbudí!“ ječeli kluci a dali se na útěk. Drak se těžce zvedl a začal je opět pronásledovat. Chytil oba dva naráz a pod mohutnými údery jeho drápů přišli chlapci o několik svých životů, načež opět utekli na jednu z věží, odkud je ale nelidská příšera okamžitě vytáhla a začala je strašlivě mučit.

„Dost, už přestaň!“ zajíkali se Mirek s Honzíkem a po tváři jim tekly slzy smíchu. Přestal jsem je lechtat a podíval se na hodinky. „Konec hry, kluci. Musíme jít domů, babička na nás čeká s obědem.“ „Ještě chvíli“, žadonil Mirek. Se slovy, že už nemáme čas, jsem se vydal z dětského hřiště k domovu a oba kluci neochotně kráčeli za mnou. Hru jsme dohráli cestou, kde chlapci dosáhli konečného vítězství a připravili draka o poslední z jeho životů.

Trochu zadýchaný jsem usedl k sobotnímu obědu, načež se Iva zeptala, jak jsme si pohráli. „Skvěle, bylo to hustý, několikrát nás zabil“, ječeli kluci jeden přes druhého. „Co jste to zase hráli?!!“ obrátila na mě Iva přísný pohled učitelky. „To víte, kluci. Babička je holka a jako taková nikdy nemůže pochopit chlapské hry“, řekl jsem se spikleneckým mrknutím. Iva z učitelského pohledu vykouzlila úsměv a s úlevou si uvědomila, že ve světě, kde zuří boj za genderovou vyváženost, je naše rodina stále ostrůvkem normálnosti, kde kluci i holky mají své hry a své odlišné zájmy.

V roli draka účinkoval autor tohoto příspěvku – Robert.

in

Krása starých knih

Pustila jsem se do úklidu knihovny, některé knihy pošlu do světa. Několik pokladů jsme s Mírou přečetli za pár dnů. Jazyk nadčasových příběhů v těchto knížkách je srozumitelný i dnešnímu dítěti. Nutno přiznat, že některým výrazům pana Nepila jsme tedy nerozuměli ani jeden, ale to nevadí, význam se dal dohledat a cesta za novým poznáním světa se otevřela. 

Makového mužíčka jsem dočítala o podzimních prázdninách. Kluky velmi zaujala ilustrace nahatého makového miminka.

Honzík: ,,Kámo, ty jsi někdy viděl nahatýho bráchu?” Míra: ,,Jasně, vždycky, když ho maminka přebaluje.” Honzík: ,,Cožé? Takže moje máma viděla moje mezi? Nééé…”

in

Nejlepší vnouče na světě

Mireček měl tulivou a při tom tulení povídá: ,,Ty seš moje nejmilejší babička na světě.” Odpovím, trochu škádlivě: ,,Ty seš moje nejmilejší vnouče na světě.” Zarazí se, zvedne se a vážně odpoví: ,,A co Honzík? A co Toníček?” ,,Viď, to je ale divný, že. Jak se s tím vyrovnáš?” ,,Já se s tím vyrovnám dobře, ale ty už tohle nikdy neříkej.” A zase se přitulí.

in

Podzimní prázdniny 2021

Co mi přinesly letošní pozimní prázdniny?

  1. Mám nové vnouče 🙂 Mireček si přál, aby k nám mohl jet i jeho kamarád Honzík. A Honzík se zeptal, jestli mi může říkat babi. Jednou se Míra ke mně přitulil a povídá: ,,Mám tě moc rád.” A Honzík s klidným, vyrovnaným hlasem povídá: ,,Já ještě nemůžu říct, jestli tě mám moc rád, já tě ještě moc neznám.” Ty děti jsou tak nádherně upřímné, přímé a pravdivé. Škoda, že to mnozí v dospělosti zapomenou. Svět by byl hezčí.

2. Nádherné počasí – Honzík to okomentoval slovy: ,,To nám ale začíná krásný podzim.” A Míra se přidal: ,,To víš, listopad je prostě listopad.” 

3. Spoustu zážitků při spoluúčasti na dětském vidění světa.

Když si kluci lehli na mez, naskočila mi v hlavě věta: Neválej se na zemi, budeš špinavý. Ale já jsem to neřekla! Místo toho jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych se válela s nimi. Dospěla jsem k závěru, že ,,odvahu” bych na to měla, ale nechtěla jsem riskovat zánět močáku 🙂

Museli jsme jet metrem. To se prostě musí a taky se musí projet nejdelší pohyblivé schody v metru. Mireček pak potřeboval vědět co nejvíce technických údajů.

Při cestě na tramvaj jsme míjeli autosalon. Okamžitě se oba shodli na tom, že musí jít omrknout auta. Prošli celé obrovské parkoviště! Když jsem je viděla, jak míří do haly, kde je STK, trochu mě zamrazilo, za chvíli vylezli, a když došli ke mně, řekli mi, že je tam nějaký pán, který divně mluvil česky, ale že mu rozuměli. A co prý tam chtějí? Kluci mu vysvětlili, že zkoumají auta.  Řekl jim, že to je dobrý a nechal je tam.

Naučit se prohrávat, respektovat pravidla a domluvit se – to dá fušku, ale kluci to zvládli naprosto parádně.

Co myslíte, je lepší zmrzlinu lízat, okusovat, nebo to kombinovat? Komu vydrží déle a kdo se míň umaže? A jak chutná podle Míry nejlepší zmrzlina v Praze? 

Víte, jaké to je, když stojíte v kloubovém autobusu a pořád nejsou zatáčky? To fakt naštve.

Uklidit se to dá i ráno, svět se nezboří.

U společného oběda jsem dostala od všech mých tří kluků jasný signál, že se mnou se prostě všechny hry nedají hrát.

4. Několik nových hlášek, např. Honzík přijel od nás domů, jeho maminka měla navařeno a Honzík povídá: ,,Já si určitě nedám, jsem toho u babičky pořád tolik jedl, že mám břicho jako balon.”

Co já jsem to vlastně vařila za těch 5 dní? Špagety, nudle s mákem, kuře na paprice, řízek s bramborem, smažák, rýži s pečeným kuřetem, špenát s vajíčkem, bramboračku, nudlovku, rajskou polévku, krupicovou kaši, tousty, míchaná vajíčka … Jo, Honzík může mít ten pocit balonu v břiše 🙂

5. Společné chvilky s krásnými knížkami před spaním.

6. Krásné květiny. Ta velká je od Honzíkovy maminky, ta z listí je od kluků – na každé procházce přiběhli a babi, to je pro tebe, takový krásný lístek, že? Ta maličká je od Mirečka – našel ji na lavičce při cestě domů a dal mi ji na památku, aby se mi nestýskalo (tak to se tedy nepovedlo). Mušličky jsou z Mořského světa, kluci je tam dostali za krásné obrázky. Každý dostal dvě. A jednu mi oba darovali. 

Bylo to krásné, bylo to krátké a byl to nádherný výlet do dětského světa. Za pár dní oba kluci najdou ve schránce pohlednici od babičky 🙂